Srdečně vás zveme na výstavu Xenie Hoffmeisterové s názvem Úložiště a kontejnery, která bude otevřená ve dnech 6. 5. – 4. 6. 2026. Výstava je prodejní.

Více než kdy dříve se nemohu ubránit neodbytnému dojmu, že v obrazech Xénie Hoffmeisterové z cyklu Úložiště a kontejnery nahlížíme na obnaženou skutečnost dějinné situace dneška. Přes všechnu jejich imaginativnost, nejasnost dějů i měřítek se zdá, že výhled z okna tramvaje na hemžení každodennosti je mnohem neskutečnější, mnohem více se vzpírá střízlivému rozumu než obraz temné věže nad propastí a hroby ožívající atomovými duchy. Scéna viděná z MHD nás v mnoha ohledech klame, snaží se totiž ve své obyčejnosti tvrdit, že se nic neděje, i když se nacházíme v bezprecedentní éře mnohočetných krizí, které zasahují vše od elementárního kódu sdíleného jazyka v rodinách až po stabilitu planetární biosféry.
Xénia Hoffmeisterová ale míří dál, její obrazy nás varují nejen před útěkem do paralyzující konejšivosti všednosti, ale i před útěkem do naivity jednoduchých řešení prožívaných krizí. Naivita, na které tak rádi bezděčně lpíme ve snaze o zpřehlednění (a kontrolu) „svého“ světa, totiž produkuje zjednodušující diagnózy a instantní odpovědi, a to včetně takových, které se tváří jako „nepříjemné pravdy“, ale jsou spíše jen reaktivním převrácením stávajících pořádků na ruby. Slon postavený na hlavu je pořád slon. Rozhlédnout se kolem sebe poctivě možná znamená spatřit, že jsme ztracení v labyrintu více či míně spolehlivých informací, příběhů a souvislostí propletených vůlí mocenských zájmů: nevíme, jak vůbec rozpoznat, kde se v bludišti nacházíme, a jaká jsou základní pravidla jakéhokoliv cílevědomého pohybu jeho chodbami.
Pomýšlet na cestu ven se zdá být předčasné, protože jsme doposud nezmapovali ani rozsah, ani hloubku vlastní nevědomosti. Nejen předčasné, ale i nebezpečné. Tragické figurky drobných postaviček v autorčiných krajinách sice bezradně bloudí, to jim ale rozhodně nebrání máchat kolem sebe kopím, ba naopak, se vší vervou bojují za cosi jistě velmi ušlechtilého. Právě proto jsou tak tragické: nevědí, že nevědí. S tím ztrácí svou šanci být aktéry s nadějí překonat svou situaci a stávají se pasivní částí krajiny, jejími (ozbrojenými) příšerami.
Měřítko a základní formy autorčiných obrazů umožňují začít mapování struktury situace v labyrintu světa. Jakkoliv se nám nedostává souvislých odpovědí, které by bylo možné přetavit v politický manifest, učíme se například vidět, že středobodem krajiny je věž impozantně se tyčící do výše nad vším ostatním. My nevíme, kdo a proč ji postavil a jaká je povaha moci, skrze kterou drží vládu nad svým okolím. Tušíme ale, že se bez příslušné odpovědi při hledání východiska z kritické situace neobejdeme, jinak budeme stále troskotat na skaliscích, na která nás šalebná vějička majáků-věží navádí.

Scény obrazů jsou plné různorodých schránek: beden, skříněk a hrobů, kontejnerů a jakýchsi serverů, přičemž jejich charakteristické rysy se navzájem prostupují. Skrývání podstatného, otevírání zapečetěného nebo zmrtvýchvstání pohřebeného představují klíčové procesy, kterých je třeba si všímat. Výrazný je přitom rozměr techno-digitalizace tohoto prostoru a siločar toku informací, komunikace, a tedy i vztahů. Jejich médiem i obsahem je tepající signál algoritmu kódujícího v útrobách černé skříňky uložené v černé věži.
A to nám musí – alespoň pro teď – stačit. Taková je i povaha „realismu“ autorčiných krajin, víme jen tolik a tolik, víc nic. Ale to, co je nám ukazováno, se jeví jako spolehlivý základ. Spolehlivost těchto pozorování je i původcem zvláštního klidu, jehož zdrojem dokáží jinak znepokojivé obrazy Xénie Hoffmeisterové být. Víme (o trochu lépe), na čem jsme, a to nám dává šanci nestat se příšerami.
A možná je v těchto obrazech ještě další rovina „realismu“, která nemá tolik co dočinění s jejich společenským komentářem. Sugestivnost její popisnosti spočívá v přesnosti znázornění našeho prožívání současnosti. Právě takto se cítíme, když pročítáme zprávy, když shlédneme blok televizních reklam, když s hrůzou zaslechneme střípky konverzace od vedlejšího stolu, když ve dvě ráno přemýšlíme nad tím, jak to všechno
zvládneme. Antonio Gramsci v roce napsal 1930 z vězení, že „starý svět umírá a nový svět se snaží zrodit: teď je čas monster“. Ani tehdy nešlo jen o společenský komentář, ale i svého druhu psychologickou sondu do následků vyplývajících z prožívání dějinného zlomu neboli krize. Ve světě obrazů Xénie Hoffmeisterové může být analýza zlomu nakonec vedlejší, ale takto se lze rozhodně cítit, když se z tápání rodí monstra.
Ondřej Novotný, 2026